Otevřít menu

Na úvodní stranu Obecní knihovna Nikolčice

Jihomoravský kraj
Návštěv :
Celkem : 1823
Týden : 3
Dnes : 0
podrobnosti

Vítězné práce dětí - kategorie literární

 

Tajemství knihovny

         Byla jednou jedna knihovna, ale nebyla to obyčejná knihovna, byla začarovaná. A nebyla v ní paní knihovnice ani pan knihovník, ale knižní průvodce. Knižní průvodce je člověk. Vlastně to není člověk, ale nadpřirozená bytost, která se  stará o knihy a dba ná to, aby každá kniha byla v pořádku na svém místě. Abych nezapomněl, ty knihy v této knihovně jsou totiž kouzelné. Každý, kdo se do knihy začte, se stane součástí děje knihy.

 

         Abyste mi věřili, že nelžu, povím vám příběh, který se mi skutečně stal. Jednoho dne jsem se rozhodl, že si v knihovně vypůjčím kninu. Učinil jsem tak a protože jsem chtěl udělat radost své malé sestřičce, půjčil jsem si knihu o Šípkové Růžence. Doma, před spaním jsem si lehl vedle své malé sestřičky a společně jsme si prohlíželi obrázky. Začetl jsem se tedy do knihy a v tom jsem nemohl uvěřit vlastním očím. Ocitl jsem se na zámku oblečený jako princ a moje malá sestřičky Růženka byla princezna. A abyste věděli, byla moc krásná princezna. No hned mi bylo jasné, že to nebudu mít lehké a budu se muset vypořádat s šípkovým křovím. V tom mě napadlo změnit chod děje tak, aby se vůbec Růženka nepíchla do prstu a já jí nemusel zachraňovat. V knize jsme akorát skončili u pasáže, kdy se na zámku chystají křtiny malé Růženky. To je příležitost pro mě. Unesu zlou sudičku a ta Růženku neprokleje. Když mám vše nachystané a naplánované přichází sudičky, skočím po všech třech a chytnu je do sítě, naložím na koně a odvezu do dračí jeskyně. V tom se moje malá sestřička rozpláče a ukazuje mi prstíkem, že to není pravda a ať čtu podle knihy. No jo, ale to vy jistě pochopíte, že už jsem více raději nečetl, protože bych jí opravdu musel zachraňovat a na to už jsem byl moc unavený.

 

         Jistě vás zajímá kde taková knihovna je, tak já vám to povím. Je to vlastně každá knihovna. Opravdu, když se ponoříte do zajímavé knihy a začtete se, stanete se součástí děje a to je tajemství knihoven a knih v nich.

                                                                 

                                                                             Napsal: Pavel Jelínek, třída: 4.

                           

  Tajemství   knihovny

Budu vám vyprávět příběh o třináctileté dívce Emě, která byla hodná, milá, vstřícná, ale bohužel pro své spolužačky tlustá, ošklivá, ,, socka“. Její rodiče neměli moc peněz, protože tatínek zůstal po autohavárii na invalidním vozíčku a maminka s ním zůstala  doma, aby se o něj mohla starat. I když to byli milující rodiče, nemohli Emičce dát to, po čem toužila, co by ji udělalo šťastnou. Musela chodit v obnošeném oblečení po své sestřenici a ve věcech ze secondhandu. Neměli doma dokonce ani internet, protože jak jsem zmiňovala neměli na takové vymoženosti zbytečné peníze. Ema byla tudíž skromná, protože jí nic nového nezbývalo.

Kvůli její postavě, skromnosti a oblečení si ji posměšně dobíraly její spolužačky. Nejvíce ze všech ale Markéta. Cítila se být odstrčená a chtěla být přesně taková, jako ony – obklopená kamarádkami a chlapci, mít nové moderní a značkové oblečení.

Řekla si, že se svou postavou něco musí udělat. Začala tedy chodit do knihovny a hledala recepty na krásnou postavu. Byla tak zoufalá, že hledala úplně všude. Hledala v novinách, v knihách, chodila si pro rady ke své babičce, která jí však řekla, že každý je krásný takový, jaký je a že nemá cenu se měnit, ale marně. Hledala i na internetu v knihovně ale, vždy se jí podařilo něco zhubnout, ale bohužel jen na chvíli. Po několika měsících byla zase na začátku své cesty za svým snem. Paní knihovnice jí vždy pomáhala s vyhledáváním různých novinek. Dokonce chodila uklízet ke starší paní, aby měla peníze k zakoupení zázračných koktejlů, které by jí měly dopomoci k úspěchu. Avšak ty měly stejný efekt. Jednoho dne šla opět do knihovny hledat zdravá jídla a cviky a bylo toho na ni moc. Spolužačky se jí smály za vše. Neměla se s tím komu svěřit. Tatínek by jí neporadil a maminka byla zaneprázdněna prací. Ema se rozplakala. Viděla to paní knihovnice a věděla, že je vhodná chvíle.

 Přišla za Emou a řekla : „ Neplakej, Emičko, nemáš se za co stydět. Každý je krásný takový jaký je a nemá cenu se měnit. “ „To mi říká i babička, ale já si to nemyslím! “ řekla Ema. „Víš Emičko “, řekla paní knihovnice, „kdysi jsem taky mívala babičku, která mi to pořád opakovala. Není důležité oblečení, postava, ale charakter člověka. Hloupí lidé si vybírají kamarády jedině podle vzhledu a podle toho, kolik mají peněz a zda nosí krásné oblečení, avšak ti moudří si vybírají podle charakteru. A už neplač – mám tu něco pro tebe.“

 Paní knihovnice ze šuplíku vytáhla knihu starou jako Metuzalém. Byla opravdu velká a taky hodně zaprášená. Ema věděla, že je tato kniha jiná,  jiná než všechny ostatní, ale nevěděla v čem. Paní knihovnice na malou chvíli odešla. Ema z knihy sfoukla prach a cítila z ní nějakou magii, nějaké kouzlo.

Když ji však otevřela, nebilo tam nic. Začala plakat ještě víc. Slzička jí ukápla na prázdnou stránku knihy. Jen co se dotkla papíru, text se ukázal. Byla tam však jen jedna věta. Stálo tam:  „Zavři oči – uvidíš.“ Zavřela tedy oči. Nic se nedělo. V duchu tomu moc nevěřila, že by se něco stalo. Otevřela oči a byla úplně někde jinde a úplně někdo jiný. Byla Markéta. Markéta byla zlá, panovačná, až moc pyšná na bohatství svých rodičů, pomlouvala své kamarádky a mluvila sprostě. Ema – tedy Markéta se lekla. Poprvé v životě byla hubená. Podívala se do skříně, ve které bylo jen značkové oblečení. Hned svým nejdražším a nejnovějším telefonem zavolala kamarádce Jitce. Povídaly si spolu o klucích a Jitka začala pomlouvat všechny holky ze třídy, i ty, se kterými byla kamarádka. Ema musela dělat, že ví  o čem  mluví.

 Rozloučily se a Ema šla na večeři. Bohužel bez maminky i bez tatínka. Maminka se musela starat o domácnost a o dědečka a tatínek má práci v zahraničí, takže se s Markétou nevidí moc často. Oba rodiče se Markétě moc často nevěnují. Seděla tam jen Markéta. Úplně sama. Po večeři si šla Markéta  lehnout  do  své  postele v nejkrásnějším pokoji, který kdy viděla.

Jako nikdy si přála být doma se svou maminkou a tatínkem. Nemohla usnout, protože pořád přemýšlela nad tím, jak je původní Markéta zlá. Nemá tak perfektní život, jak si Ema myslela. Už  zjistila,  že i když je Markéta krásná a hubená, nemá pravé kamarády a ani milující rodiče.

Markéta usnula. Když další den otevřela oči, byla to zase Ema. Už věděla, že nechce mít značkové oblečení, nejnovější mobil, štíhlou postavu. Už  věděla v čem spočívá krása. Další den ve škole všem holkám řekla, že Jitka s  Markétou každého pomlouvají. Nikdo se s ní už nechtěl být, zato Ema byla obklopená opravdovými kamarádkami, které poznaly, že je Ema milá, hodná a krásná dívka a nikdo ji už neodsuzoval, že je při těle. A tento příběh může prožít každá holka, která touží po štěstí, kráse……..

Na to všechno se z povzdálí dívala paní knihovnice s úsměvem na tváři.

                                                                                                  Lucie Tomková 12 let. 7. třída

 

27. 10. 2019 Zahájení výstavy Den stromů

                    Tajemství knihovny - tajemné klobouky

14. 00 Vernisáž výstavy

Výstava bude ke zhlédnutí v listopadu každé úterý od 16. do 19. hodin

Foto z vernisáže je ve fotogalerii